Čekat s čekankou

Červencová setkání s ostrůvkem divokých rostlin u chodníku. 

Má modrá rána

Vycházím z domu, přecházím ulici a na druhé straně silnice mě vítá modř čekanek, které už časně z rána rozevřely své květy.

První ranní ujištění o kráse světa, o jeho divokosti a nevyčerpatelné schopnosti mě překvapit, udivit, pohladit.

Červencové čekanky mi tu každé ráno vyprávějí příběhy o ladu a souladu, o nektaru a vášni, a také o ustávání, usínání a nenápadnosti. Po druhé hodině totiž zavírají své květy, zmizí modř a tichý tanec krmících se pestřenek. Když se vracím domů, symbolicky i já zavírám své květy spolu s dveřmi od bytu. Jsem ve svém vnitřním prostoru, ve svém vnitřním snění – abych se zas zítra, spolu s nimi, otevřela světu...

...pokud tedy – jako právě dnes – nepřijedou Pražské služby a nerozhodnou se proměnit onen ostrůvek divočiny na bezvýznamném sídlištním nároží v zarovnaný anglický trávník.

Posmutním.

Za zvuků sekaček, fukarů, čistících kár a všudypřítomného dunění a vrčení zvedám ze země jednu z padlých rostlin.

Dívám se do jejích modrých očí, na onen instantní dotek něhy, na mizící krásu u silnice.

Doma zavřu okno, abych alespoň ztlumila zběsilý lomoz úklidové čety.

Zahledím se do korun vzrostlých lip, dubů a habrů, ale moje uši stále slyší příběh neklidných mužů s neklidnými stroji.

Čekanku dám na dožití do vázy.

I tady mi její dočasná krása vykouzlí úsměv na rtech. Za oknem sice duní neklidný život ulice, ale tady uvnitř se mezi námi dvěma rozlévá úžas a ticho. Tak tedy vítej, čekanko.  

Tak jako vzala za vděk zarostlým ostrůvkem mezi chodníkem a vozovkou, zpívá čekanka svou tichou píseň přítomnosti teď i na mém stole u okna.

Cítím vděčnost.

Z pouhého tichého pohledu na ni mi začnou po tváři stékat slzy.

Pak nastoupí myšlenky.

Beru si zápisník. Ne, abych zaznamenala myšlenky, ale abych si je vykreslila z hlavy.

Tužka mě umí ztišit.

Kreslím jednoduchost.

Čáru, linku, někdy kruh. Těch linek v kroužku je můj zápisník už plný.

Tak tedy vítejte, milé pocity, nakreslíme spolu čáru, linku, kruh... anebo čekanku.

Než dokončím stonek, srdce se zklidní a slova v hlavě umlknou. Dostaví se prázdnota. Žádná myšlenka. Žádná potřeba. Už jsme tu zase jen my dvě, já a květina. Staly jsme se touhle chvílí, porazily čas.

Alespoň na chvíli, než květina zvadne a já půjdu ven.

Čekanka. Vzácná to učitelka meditace.

S vděčností se znovu dostaví i touha. Ticho je pryč a s ním i svoboda. Už zase něco chci.

Teď si přeju tuhle květinu udržet ve svém vědomí navždy.

Povolám pastelky, vybarvím květy, stonek… nadechnu se a zavřu sešit.

Časem i tahle čekanka zmizí v záplavě stran plných jednoduchých čar, linek… někdy kruhů.

Ne však ta divoká.
Jeden ostrůvek zpustl, ale jiný opodál žije dál.

Vědomí, že i tenhle výsev divokosti může brzy zmizet, mě přiměje na chvíli zastavit svůj svět a přisednout k němu na obrubník. 

Co by teď mohlo být důležitější než spolu s čekankou "čekat" na přítomnost? Vstoupit do meditace. Stát se květinou. Prožít spolu s ní celou otevírací dobu jejích květů, přikývnout jejímu bytí.  

Z přírody mě nejvíc inspiruje ta, která nemá žádné oči ani hlas, žádné konkrétní "já". Prostory, krajiny, rostliny. Živly, skály nebo pohoří vnímám coby projev vědomí bez ega a jako takové jsou mi hlubokou inspirací...

Kéž cosi z té klidné nepodbízivé krásy, která o nic neusiluje a nikam se nežene, přejde i do mě, pomyslím si.

Moje ranní cesty teď vedou zářivě modrou oklikou. Radost z dalšího setkání s duší cikorek zapíjím kávou. Kolikátý den už? Sedíme tady spolu. Já, čekanky, pestřenky, mravenci a věčnost.