Číst krajinu jako báseň

 Záznam o jedné mlhavé prosincové neděli u jezera

Někdy po krajině chodím, jindy se do ní nořím.

Pohybuji se v ní tiše, jako bych četla báseň, jejíž smysl by mi jinak mohl uniknout.

Všechno, co vidím, slyším a prožívám, chápu coby pozvánku k ponoru do hlubších vrstev bytí.

Moje tělo se pohybuje vpřed, zatímco moje mysl překonává hranici mezi skutečností a snem a zvědavě naslouchá hlasům místa.

Jak poznám, že jsem v cíli? Tělo došlo na konec cesty, ale zatím ještě neznám její poselství.

Důvěřuji a odcházím naplněna čímsi, co zatím nedokážu uchopit – ale nevadí mi to.

Tu báseň si doma přečtu znovu. Z náčrtků, z věcí, co jsem posbírala cestou, z poznámek ve skicáku...

Posvátný čas komponování obrazu.

Začínám chápat a žasnout.

Tak takový je to příběh!

Jedna báseň.  

Dva týdny do Vánoc. Po překvapivě vydatném sněžení v uplynulých týdnech začíná obleva. Z korun mohutných starých lip u hřbitova skapává tající sníh a zastavit se a naslouchat jeho hudbě tak znamená zmoknout. Ta chvíle mě vnitřně sytí, takže stojím se zavřenýma očima, naslouchám sněžnému dešti a hned v úvodu spokojeně moknu. Voda je tu všudypřítomná. Konečně přišla ta chvíle, kdy po vyprahlé sezóně krajina saje vodu a moje tělo spolu s ní. Stromová sprcha. Ten obraz si musím zapamatovat. V létě se bude hodit.

Starou alejí

mířím k novému jezeru.

Nikoho na cestě nepotkávám.

Jenom stopy ve sněhu

zpochybňují mou samotu.  

Tahle cesta kdysi spojovala město s menšími obcemi. Teď vede cyklisty a tuláky přímo do jezera. Dostala nový asfalt a nové výhledy, ale pořád ji lemují staré stromy a drží starý směr. Na naprosto nepravděpodobných místech nabízí dokonce i několik zastavení v podobě lavičky, velkého sudu na odpadky a tlustého řetězu, který ty dva osamělé objekty nerozlučně spojuje. To už chce mít dobrý důvod se právě tady zastavit. Tady posedět, cítila bych se spoutaná.

V tomhle období časných stínů mířím pod široké otevřené nebe

hledat skulinu mezi mraky.

Z obsypaného keře u cesty utrhnu několik červených šípků.

Jen tak se dívám přes jejich ztmavlou červeň...

Tam na horizontu na mě čeká království přímek, tak mě těší, že si s sebou nesu nějaké křivky.

Strčím je do kapsy.

Pak tiše vstoupím do měkkého světa přesypaných kopců.  

Na výsypce vždycky náhle ztrácím pocit pevné půdy pod nohama – ale není to na škodu. Spontánně se v takové chvíli začnu opírat víc o nebe než o zemi. Změní se mi perspektiva i vědomí. A jak tak klesám dolů k vodě, nořím se stále hlouběji i do sféry snů a snění.

Začíná pršet. Tentokrát z nebe.

Na Miladě bývá setkání s živly syrové a ryzí. Není se tu kde schovat před sluncem ani před deštěm. Ale proč by se člověk měl pořád před něčím schovávat? Teplý prosincový déšť rozpouští sníh. Pokud zůstanu dostatečně dlouho, můžu zahlédnu jeho mizení. Možná se ale dřív sama rozpustím.

Prostor kolem jezera se rozpíjí do šedé mlhy a místy gumuje a jinde zase odhaluje horizonty.

Vnímám přítomnost čehosi velkého ve mně, ale nevím čeho. Pokud doteď vířily mou hlavou myšlenky, tady utichají. Tváří v tvář téhle obrovské mase vody není už třeba na nic myslet, ničemu rozumět…

Sedím v tichu hned u vody, pohled rozpitý do dálky.

Za zády mi proběhne běžec a očichá mě pes.

Z kousku papíru vytvořím prostírání a ticho téhle chvíle ještě umocním malým zátiším z přírodnin.

Z termosky naliju čaj, vyndám první letošní cukroví a pozvu Miladu k ochutnání.

Připlave medúza.

Ten igelitový sáček mohl plavat kdekoliv podél osmikilometrového břehu, ale objevil se právě teď a tady. Přímo před mým prostřeným stolem. Zvu ho dál do svého prožívání, do hlubších úrovní svého snění. Čtu teď přece tuhle krajinu jako báseň. V ní se žádný obraz neškrtá.

Medúza se nedokáže pohybovat sama. Do různých směrů ji posouvá vítr. Dalo by se říct, že její kroky vede sama příroda. Z duchovního pohledu medúza symbolizuje přijetí a schopnosti přežít v jakékoliv situaci. Dokáže se uvolnit a nechat přírodu, ať se o ni postará. Díky své jemnohmotné povaze je považována i za symbol lásky. V každé situaci nás učí řídit se srdcem a jednat v souladu s vnějším prostředím.

Taky jsem taková medúza. A Milada je moje moře.

Mezi mraky na malou chvíli probleskne slunce. Vyměníme si pár pohledů a zase zmizí. Pomocí dlouhého rákosu vylovím svou plastovou společnici a odnesu ji do odpadkového koše opodál.

Přítomnost odpadkového koše mě zaujme.

Přemýšlím, co všechno potřebuju "vyhodit".

Ze své hlavy spoustu myšlenek.

A z tohoto textu vlastně taky.

Vracím se stejnou alejí. Obleva pokročila. Brodím se tajícím sněhem jako jarní strouhou. Pod tlejícím listím koutkem oka zahlédnu jeden černý mokrý vlašský ořech. Není jich tu víc. Jen ten jeden. Nevábný, špinavý a zapomenutý. Nejsem sběratelkou ořechů, ale ráda ochutnávám místa, kterými procházím. A teď opravdu chci zjistit, jak chutná tahle cesta. Ořech zvednu, zabalím ho do kapesníku a doma suším na radiátoru.

Dívám se na něj.

Můj prosincový pozdní sběr.

Odrolím z ořechu špínu a pozoruji už lehce rozevřenou škvíru mezi skořápkami.

Dotýkám se ho a znovu cítím tu pevnou půdu pod nohama staré aleje.

Do kompozice přikládám dva povznášející lístky jinanu a už teď mi je líto, že až ořech rozlousknu, o tenhle obraz přijdu. A zároveň se těším, co najdu uvnitř.

A co vlastně teď potřebuju rozlousknout? A co bych uvnitř chtěla najít?

Ořech má v sobě všechnu magii dosud nerozbaleného vánočního dárku. 

Do škvíry mezi skořápkami zasunu nůž, pootočím a... žasnu.

Dvě krásná bílá srdce. Dva obličeje. Ptačí let...

Ochutnám ho a vzlétnu.

V té chuti není ani stopa po hořkosti.

Stará cesta na nová místa nezahořkla.

Možná právě teď můžu v duchu usednout na onu spoutanou lavičku a tiše si snít.

Třeba se kolem mě otisknou další stopy ve sněhu.