U Bíliny s fotografem Ibrou Ibrahimovičem

Severozápadní Čechy. Povrchové doly, chemičky, teplárny, rekultivace, gheta. Ale taky nově vzniklá průzračná jezera, magické České Středohoří a Krušné hory. A někde mezi tím vším teče řeka Bílina. Jednu dobu platila za nejšpinavější řeku v republice, mnohokrát změnila řečiště a kvůli těžbě uhlí teče dodnes částečně v trubkách. Příběh téhle řeky by vydal na celou knihu a fotograf Ibra Ibrahimovič ji právě připravuje.

Básník nepopulárního kraje

Ibru považuji za obrazového básníka severozápadních Čech. Jeho snímky mě vždy okamžitě přenesou na dané místo – podobně barvitě jako svérázné historky, které mi z téhle krajiny občas vozí do Prahy. Nejde přitom o žádné instantní fotoreportáže. Místní život, lidi a krajinu Ibra dokumentuje tak, jak ji sám prožívá. Všechny své obrazy má hluboce procítěné. Fotí převážně na kinofilm a fotky, které pustí ven, mají až filosofický rozměr. Jsou podmanivým průhledem do zdejších mikrosvětů a především těm, kdo nemají odvahu tenhle kraj zakusit na vlastní kůži, zprostředkovávají jeho syrovost a taky krásu – byť tu mnozí vnímají jen v uvozovkách.

Proměny rodného Mostecka fotí Ibra už víc jak 30 let. Zdokumentoval rozpínání povrchových dolů i rozebírání rypadel po ukončení těžby, zachycoval likvidace zdejších obcí, příběhy jejich obyvatel i život vyloučených lokalit. Fotí všechno to, proč se Mostecku spousta lidí vyhýbá a jiné to naopak přitahuje. Motivy plné severočeských témat, událostí a lidí v posledních osmi letech rozšířil i o dokumentování života řeky Bíliny, kterou vnímá jako zrcadlo často radikálních zásahů člověka do krajiny.  

Zátiší s trubkami

Bílina kdysi protékala centrem starého města Most, které před téměř padesáti lety ustoupilo povrchové těžbě uhlí. Novým Mostem už řeka protéká jen okrajově a mnozí návštěvníci města její existenci vůbec nezaznamenají. Vklíněná mezi silniční a železniční koridory a obrostlá bujnou vegetací se tu ukrývá před zraky lidí.

S Ibrou se potkávám v mostecké kavárně U Ducha. Bílina sice protéká nedaleko, ale na místo, které mi chce ukázat, musíme ještě kus proti proudu. Necelých pět set metrů vzdušnou čarou od nově napuštěného jezera se usadíme nad řekou na úzkém betonovém přemostění jakési trubky. Kolem nás jich trčí přes Bílinu hned několik. Ve výhledu máme kromě nich, odpadků a hejna kachen ještě pár mostů. Co chvíli přes ně projede tramvaj nebo nákladní vlak.

Proč jsme právě tady?

Ibra: "Tohle místo mě vždycky fascinovalo. Je to vlastně přeložka řeky Bíliny ze sedmdesátých let. Traduje se, že tahle řeka byla překládaná asi třiaosmdesátkrát. A opravdu na jejím toku nenajdeš ani kilometr, který by nebyl nějakým způsobem upravený. Krajina je tu neuvěřitelně ztechnologizovaná. Třeba tady vede sedm různých rour, o kterých člověk nemá netušení, proč tu jsou a co v nich teče. A kromě nich tu jde přes řeku ještě železniční most, tramvajový most a most pro běžnou dopravu. Tady to všechno frčí kolem řeky, lidi, auta, tramvaje, vlaky, cosi v rourách – a ona si do toho všeho klidně teče. Hrne před sebou obrovské množství vegetace. Prostě divočina. Mám to tady rád. Vždycky je to tady úplně jiný a něčím jiným zajímavý. Rád bych tu nafotil nějakou zamilovanou erotickou scénu. Už jsem tu potkal pár zamilovaných párů, ale neměl jsem u sebe foťák. Dal jsem jim vizitku, ať mi zavolají, až sem příště půjdou, ale nikdo mi ještě nevolal..."

"Jako dítě jsem řeku pozoroval. Fascinovala mě. Byla černá, ale táhly se na ní dlouhé fialovoduhové olejové fleky. A smrděla fenolem. Držel jsem si nos, pozoroval proud a nechápal, že někdo dokáže takhle zašpinit řeku."

Ibra: "Já mám na řece Bílině rád samozřejmě hodně míst, ale tohle je takové vzorové. Řeka je tu hodně blízko člověku, ale zdejší obyvatelé ji jako řeku extra moc nevnímají, protože se v minulosti stala spíš průmyslovou stokou. Její voda se využívala v průmyslu, napájela chemičku, doly, čerpadla, vypouštěl se do ní odpad… Jako dítě jsem chodil s maminkou přes takové kamenné mostky do starého Mostu do divadla a vždycky jsem z nich řeku pozoroval. Fascinovala mě. Byla úplně černá, ale táhly se na ní dlouhé fialovoduhové olejové fleky. A smrděla fenolem. Mostečtí občané v té době dokonce požadovali, aby byla zakrytá betonovými panely, aby jim ve městě nesmrděla. Držel jsem si nos, pozoroval proud a nechápal, že někdo dokáže takhle zašpinit řeku. Přitom místní ji znají jako Bělou. Když bývalo na jaře hodně vody, vymývala z břehů světlé jíly, které jí dávaly takový mléčný bílý nádech. Měl jsem babičku u Berouna. Tam jsme se koupali v Berounce, která mi v dětství přišla mnohem zajímavější. Bílinu jsem vnímal jako něco, co tady tak jako teče. Stejně jako většina místních. Ona je taková malá, pomalá, tichá. Líně se vleče, ale přitom je v ní skrytá dynamika. To prostě cítíš. Je to taková řeka s tajemstvím, s příběhem."

Sedíme na betonovém krunýři nějaké roury a pod námi proudí řeka. Už dávno nesmrdí a nemění barvy. Vyčistil se nějak i vztah místních k Bílině?

Ibra: "Tuhle řeku tady všichni vidí z vlaků, aut, tramvají, ale přijde mi, že na ni nikdo moc nereaguje. Je taková vykořeněná, opuštěná… trvalo jí to pětatřicet let a stala se z ní úplně nová řeka, najdeš v ní ryby, raky, nutrie, žáby, hmyz, bobra... Občas se kolem ní procházejí milenci a pejskaři. Není ale vyčištěná úplně. Její chemikáliemi zanesené koryto leckde jen překryly nové nánosy. Takže působí čistě jen do té doby než se začneš šťourat ve dně."

Ty se v té řece šťouráš už osm let svými fotografiemi. Čeho bys chtěl docílit?

Ibra: "Je to stejné jako u mých ostatních fotografických cyklů. Žiju na místě, které se kolem mě pořád mění a frustruje mě, že na to nemám téměř žádný vliv. Tak se to tady pokouším dát do kupy svými fotkami. Neříkám, že tohle je špatně a tohle dobře. Spíš lidem těmi fotkami kladu otázky. Zkusme přemýšlet o krajině, ve které žijeme. Citliví lidé to vnímají, ale spousta místních mě považuje za aktivistu. Teď mám nafoceny zhruba dvě třetiny toho projektu. Chtěl jsem ho fotit dva až tři roky, nakonec to bude deset. Ta řeka vede na Ervěnickém koridoru v trubkách a zhruba za dva roky by ji měli vylít z rour do normálního koryta. To by mohl být závěr mého seriálu – vylévání řeky."  

Jak vlastně vypadá tvůj pracovní den na řece?

Ibra: "Nejvíc fotím řeku na podzim a na jaře, když je krajina ještě bez listů, abych nepřicházel o kontext. Třeba tady, kde teď sedíme, je kousek od nás chemička a o kus dál ještě komořanská teplárna a to přes bujnou vegetaci není vůbec vidět. Tím se mi zkracuje doba, kdy u řeky můžu fotit a své udělá i počasí. Mnohdy přijdu na jedno místo, kde strávím třeba půl dne při teplotě kolem nuly. Musím mít na sobě deset vrstev oblečení, abych to vůbec ustál. Fotím řeku na větší formát filmů a na technickou kameru ze stativu, takže se u toho hodně nastojím. Předem si dané místo obhlédnu a vždycky si představuju, jak by mohlo vypadat v nějakých zajímavých souvislostech, třeba za určitého světla, mraků nebo kdyby se u ní něco dělo. A pak se něco podobného snažím v té krajině zachytit. Proto trávím na jednom místě tolik času. Čekám, jestli se mi to povede vyfotit. Stává se, že mě to místo překvapí a výsledný obraz je ještě zajímavější, než jak bych si ho vůbec dokázal přestavit. Jindy ale strávím u řeky celý den a nemám nic."

Čím tě dokáže nějaké místo překvapit?

"Často mě překvapovala zvířata. Zvěř se najednou na chvilku objeví a hned zase zmizí. Když nestojím u foťáku a nejsem ve střehu, tak to prostě nestihnu zachytit. Takhle jsem fotil v Komořanech Bílinu a do záběru mi vešla srna. Počkal jsem, vylezla o kousek dál a podívala se mi do foťáku. Cvaknul jsem. Asi hůř viděla, protože ji to nevyplašilo. Až když jsem chtěl přetočit film v kazetě, šíleně se vylekala. Dělá to výrazný cvakavý zvuk. Zaběhla do houští a za pár sekund jsem viděl, jak se samcem a s mládětem přebíhají v totální panice na druhou stranu řeky. Tam jsem si uvědomil, jak velký strach jsem tomu zvířeti nahnal už jenom tím, že jsem se tam objevil s foťákem. Tak sice mám nejspíš dobrý záběr, ale nemám z něj příjemný pocit."

Když jsi mi vyprávěl, že při focení strávíš třeba celý den u řeky, přišlo mi to romanticky meditativní. Ty jsi mě ale vyvedl z omylu, že při focení není na žádnou romantiku čas…

Ibra: "Ono to vypadá, že když fotíš krajinu, tak máš na všechno čas, ale ve skutečnosti funguješ v sekundových souvislostech. Třeba když jsem fotil roury u řeky Bíliny. Vnímal jsem, jak se točí pára kolem komínu Ledvické elektrárny na horizontu a chtěl jsem to nějak propojit s děním ve vodě. Vypozoroval jsem, že ve chvíli, kdy slunce zachází za mrak a už je ho vidět jenom kousíček, se změní teplota a zvedne se vítr. A tím se změní charakter té řeky. Jenže jakmile se slunce schová úplně, situace se zase promění. Měl jsem tak zhruba čtyři sekundy na to, abych záběr cvaknul ve chvíli, kdy se mrak ocitne v té správné poloze, protože pak už řeka není tak klidná. Když se soustředíš na tyhle detaily, tak se z obyčejného focení řeky stane pořádně stresující záležitost. Mě stresuje už jenom to, jak se otáčí zeměkoule. Vnímám, jak se mění poloha mého tématu vůči slunci a cítím tu rychlost! Já si třeba schovám slunce za větev ve výřezu foťáku, aby mi nešlo přímo do objektivu, a za dvacet vteřin už je někde jinde. Další šanci mám zase až další den nebo za dalším stromem. Jakmile se dostanu do takhle detailního vnímání, jsem najednou v úplně jiných rychlostech. Sice vypadám, že si jen tak stojím u stativu, ale moje vnímání je tak našponované, že přicházím domů úplně zničený. Proto jsem si nedávno koupil kvalitní dalekohled. S ním se také soustředím na detaily, ale bez stresu. Můžu jenom vnímat krásu, a nic přitom nezachycovat, odpočívat."  

Většina tvých fotek má v sobě nějaký děj, akci, postavy. Snímky řeky z toho tak trochu vybočují… V čem je to pro tebe zajímavé?

Ibra: "Teď fotím spíš takové zrcadlo lidské činnosti. Vzhled řeky odpovídá tomu, jak se k ní chováme. Třeba tady, kde sedíme, vede přes řeku sedm rour. Já za tím vidím vztah člověka ke krajině. Když se projektují průmyslové objekty, asi se moc nemyslí na to, jak zapůsobí na psychiku člověka nebo zvířat. Tyhle roury nikdo evidentně neřešil. Přišel projektant, řekl: Tady dáme rouru, bude dvakrát ohnutá, aby se nezlomila ve vedru, a tady dáme vzpěru. Hotovo. Proto to vlastně všechno fotím. Představuju si, že až ty snímky někdo uvidí, řekne si: ,Týjo, kde tohle může být? To bych chtěl vidět na vlastní oči.´ Anebo si řekne: ,Je tohle vůbec možný, že tady u nás teče takováhle řeka?´ Lidi dnes řeku k ničemu nepotřebují, takže ji vlastně neznají. Dřív tomu tak nebylo. Když jsi šla krajinou, potřebovala jsi napojit koně a musela jsi vědět, kde je jaká voda. Na cestách byly aleje s hruškami, ať se posilníš v letním vedru a můžeš jet dál. Dneska tudy všichni profrčí a neví o tom. Voda je v kohoutku, přece! Ten vztah máme dneska civilizačně pokřivený."

Zoufale krásná krajina

Sedíme na velmi specifickém místě pár metrů od jezera Most, kam se dnes sjíždějí lidé rekreovat. A ačkoliv jsme u řeky, která je tak hluboce spjatá s identitou zdejšího kraje, zůstává jakoby skrytá mezi haldami navážek a divokou vegetací. Většina návštěvníků jezera ani netuší, že tudy teče nějaká řeka. Ve mně to vyvolává takový zvláštní pocit nespravedlnosti, možná i lítost…

Ibra: "Teď jsme tady poseděli, pozorovali ptáky, motýly, vážky, kachny..., vnímali dunění nákladních vlaků, pozorovali tramvaje, povídali si. Něco pěkného jsme tady prožili, takže teď už na tohle místo nezapomeneš. A až tu půjdeš třeba za deset let, tak už tady to místo třeba nebude a ty pocítíš zvláštní lítost, která k téhle krajině tak nějak patří. Já jsem si tuhle krajinu nazval ,zoufale krásná krajina´. To, myslím, tu situaci z hloubky popisuje. Lítostivá řeka by Bílina taky mohla být, ale ona je spíš nepoddajná. Ji vlastně nic nezlomilo. Uděláš jí všechno, ale pořád tady je. Možná je nenápadná, pomalá, ale pořád teče. Můžeš ji kamkoliv odklidit z cesty, ale stejně tady bude a nakonec to všechno vyhraje."  

Text: Ivana Hermová

Chcete si přečíst další rozhovory?

Dosavadní rozhovory najdete tady. Na nově přidané vás ráda upozorním emailem. Svou adresu mi můžete napsat na ivana.hermova@krajinouksobe.cz nebo vyplnit formulář tady.