Jaké to je, když se člověk krajiny dotýká?
A když se krajina dotýká jeho?

S těmito otázkami jsem se vypravila do krajiny Českého Krasu s Lenkou Sabolčákovou – laskavou bytostí, která se věnuje terapeutickému doteku lidí i krajin.

Lenka do krajin nevstupuje, ale vplouvá. A vlastně jimi ani neprochází – ona jimi tančí. Na své oblíbené místo na Berounsku mě vede po úzkých lesních pěšinách a nepatrných zvířecích stezkách. Občas jen zavětří směr a cestu opustíme úplně. V jednu chvíli mám pocit, jako by mě srnka prováděla po svých stezkách – tak lehký a neslyšný je její krok! A na tu vnitřní radost, která z ní září, je skoro možné si sáhnout. Tam, kde by se jiný člověk prodíral, Lenka si jemným a laskavým pohybem vyměňuje doteky s všudypřítomnými větvemi, otáčí se přitom kolem své osy a bez zjevného úsilí postupuje vpřed. "Ta místa mě sama vedou k určitému druhu pohybu," komentuje Lenka později a líčí mi svůj plán tuhle zkušenost zprostředkovat i ostatním. Pod názvem Land Impro plánuje pořádat pohybové improvizace přímo v krajině. A do krajiny – za vhodného počasí – bere i své klienty při práci s vědomým pohybem a dotekem.

Lenko, zabýváš vědomým dotekem i venku v krajině. Jak se nás krajina může dotýkat? A my jí?

Lenka: " Většinou chápeme dotek jako fyzický kontakt, ale pro mě jde o základní komunikaci, která může probíhat i jinými způsoby. Hranice mojí bytosti nekončí hranicí mého fyzického těla. Každá živá bytost má určité širší pole a komunikuje v celém jeho rámci – třeba pohledem, čichem, zvukem, pocitem... Všechno, co se v tomto prostoru odehrává, považuji za formu doteku. Když třeba stojím na nějaké vyhlídce, dotýkám se krajiny svým pohledem. Ale zároveň to, co vidím, se dotýká něčeho uvnitř mě. Tím, jak to na mě působí, ve mně ta krajina něco přetváří. Když ji na sebe nechám působit, vlastně dovoluji, aby se ona dotýkala i mě."

"Dotek je veškeré naše vysílání pozornosti k čemukoliv.
Já se třeba takhle ráda dotýkám stromů."

Zní to jednoduše, ale pořád mám pocit, že to nebude tak triviální. Poradíš nám, jak se dotýkat lidí a jak krajiny?

Lenka: "V obou případech jde především o to, aby byl dotek vědomý. Musím vždy vědět, s jakým záměrem do takového kontaktu vstupuji. Nezáleží pak už tolik na tom, jestli se dotýkám stromu, trávy nebo člověka. Ve všech případech je možné se dotknout i hluboko uložených vrstev – možná ne fyzicky, ale rozhodně svým záměrem – a i takový dotek je cítit. Proto říkám, že dotek je veškeré naše vysílání pozornosti k čemukoliv. Já se třeba takhle ráda dotýkám stromů. Nemusím mít hned záměr, že se stromem začnu nějak hovořit nebo mu pokládat nějaké otázky. Jde mi o to tím dotekem spojit vědomou pozornost nás dvou. Často pak cítím hluboké proudění, cítím život toho stromu. Můžu samozřejmě už předem pohledem na strom zkonstatovat, že je živý, ale mnohem uspokojivější je pocítit jeho živost ve vlastním těle."

Může něco takovému spojení bránit? Často se stane, že se člověk dotkne stromu a necítí vůbec nic...

Lenka: "Ano, pozoruji to i u sebe. Když vstupuji do kontaktu s krajinou, mívá náš dotek různé polohy a intenzitu. Záleží na mém vnitřním vyladění – jak moc jsem sama v sobě, jak dobře sama sebe cítím. Když vnímám hluboký klid a moje tělo vnitřně proudí, objeví se schopnost a možnost pojmout prostředí do sebe a zároveň cítit, jak ono pojímá mě. Pak prožívám daný list, strom, výhled nebo širší krajinu jako součást sebe. Jako by to, co je v nich obsažené, proudilo i ve mně. Takové splynutí a dialog současně: jsem tím a ono je mnou, ale zároveň na sebe reagujeme, jsme každý sám za sebe. Aby se tenhle proces zdařil, je myslím důležité nevkládat do něj žádné myšlenkové obsahy. Já si můžu třeba o nějakém stromu vymyslet spoustu příběhů, můžu si představovat, jak se cítí, co asi prožívá… ale lepší je si tam prostě jen tak sednout, vyprázdnit se, otevřít se kontaktu a nechat naše spojení působit. Splyneme pak v jedno živé pole, které komunikuje. Teprve v tu chvíli myslím vzniká prostor na nějaké otázky. Mám ale takovou zkušenost, že jakmile se mi podaří navázat spojení, většinou už žádné otázky nejsou potřeba."

Než jsme vyrazily do tvé oblíbené krajiny, sundala sis boty. Přitom je celkem chladný podzimní den... Chodíš takhle běžně?

Lenka: "Jenom když to tak cítím. Ta pohnutka sundat si v přírodě boty ke mně přišla spontánně před  několika lety. Tehdy jsem ještě pracovala jako projektová manažerka a jednu březnovou sobotu jsem cítila potřebu pobýt v přírodě. Vyrazila jsem klasicky v pohorkách, ale už zhruba po kilometru jsem je spontánně vyzula. Vybavuji si tu časně jarní atmosféru – holé větve bez listí, chlad a šedivo… Měla jsem v plánu se znovu obout, až mi to přestane být příjemné. A to se stalo až když jsem po čtrnácti kilometrech čekala na vlak. Cítila jsem se nádherně uzemněná. Navíc se mi dokonale srovnala páteř. Jako bych své tělo bosou chůzí promasírovala zevnitř. Tahle potřeba kontaktu bosých nohou se zemí se u mě pak časem prohlubovala – a to nejen v krajině. Zjistila jsem třeba, že když se během své somatické terapeutické praxe dotýkám klientů, nemůžu mít na nohou ani ponožky – bosá mám prostě mnohem lepší kontakt sama se sebou."

"Sice jsem se pohybovala mezi stromy, ale nic tam na mě nedýchalo životem. Nedokázala jsem s lesem navázat spojení."

Někdy mám pocit, že i příliš vytěžovaná příroda může působit "odpojeně" jako nohy v pohorkách...

Lenka: "K tomu se mi vybavila příhoda z pražského lesoparku. Týden jsem bydlela u kamarádky v Modřanech v domě na kraji lesa. Když jsem se ale do něj vypravila, nedokázala jsem s přírodou navázat spojení. Ten zážitek mě překvapil. Sice jsem se pohybovala mezi stromy, ale nic tam na mě nedýchalo životem. Tři roky jsem přitom žila nedaleko malého bezejmenného lesa za Kladnem, který mě opakovaně inspiroval svou divokostí. Často jsem v něm mívala pocit, jako bych vstoupila do jiného světa. Vybavuji si jednu příhodu. Byl pozdní říjen, listy ze stromů už opadaly a odkryly tisíce pavoučích sítí. Nasvícené podvečerním světlem s kapkami čerstvě padlé rosy působily jako neuvěřitelný přírodní úkaz. Dýchal tu na mě život. Něco takového jsem v modřanském lese nedokázala prožít."

Tušíš, proč tomu tak je?

Lenka: "Možná je to podobné jako u lidí. Když sedím celý den u počítače, nutně se proměňuje moje nálada i energie. Mám pocit, že podobně se může cítit krajina ve velkém městě. Elektrosmog, všechny možné vysílače ale i lidský informační smog z našich myšlenek... to všechno působí. Modřanský lesopark je zároveň hodně zorganizovaným místem. Na všech těch označených a zpevněných cestách s naučnými cedulemi necítím už žádnou divokost. Ta krajina se možná může cítit jako zvíře chované v zoologické zahradě – žije a třeba i prospívá, ale prožívá trochu jiný život, než jaký by žilo ve volné přírodě."  

Text: Ivana Hermová

Chcete si přečíst další rozhovory?

Dosavadní rozhovory najdete tady. Na nové vás ráda upozorním emailem. Svou adresu mi můžete napsat na ivana.hermova@krajinouksobe.cz nebo vyplnit formulář tady.