Ústí do Labe. Bílina.

 Únorové ztišení u zamlčené řeky.   

Soutok vnímám jako posvátné místo. Pro jednu z řek jde o jakési vyvrcholení její pouti, přestupní stanici na cestě do moře. Druhá řeka tu přijímá novou sílu, rozšiřuje svůj proud. Pro obě je ústí svého druhu setkáním, které obě řeky proměňuje. Tak jako každé opravdové setkání.

Narodila jsem se u jednoho takového soutoku, který svou velkolepostí oslovoval zdejší obyvatele v minulosti natolik, že své město podle něj i pojmenovali. "Žijeme tam, kde Bílina ústí do Labe. V Ústí."

Z malé osady na soutoku je dnes krajské město a celý "Ústecký" kraj tak nese ve svém názvu odkaz na ono posvátné místo, na kterém kdysi do Labského kaňonu mezi kopci sopečného Středohoří vtékala do Labe pod mohutnou skálou řeka Bílina.  

Bílina v Ústí dodnes do Labe vtéká, ale už o kus dál. Musela svého času uvolnit místo stavbě železnice a později uhnula i pohledům lidí. S rozvojem průmyslu podél jejího toku přestala inspirovat k rozjímání nebo romantickému posezení. Spíše než řeku připomínala páchnoucí odpadní stoku a ačkoliv byla postupně vyčištěna, její pověst zůstala pošpiněna. Proto k ní ani dnes nikdo moc nechodí a mnoho místních možná ani neví, kde přesně vlastně Bílina do Labe ústí.

Soutok je přitom přímo v centru města, avšak důmyslně přikryt kruhovým objezdem, čtyřproudou silnicí podél Labe a několika železničními mosty. Až ke zmíněné silnici je možné k Bílině přijít a ústí řeky pozorovat ve společnosti odpadků, rour, penumatik… a taky racků a nutrií.  

Teče tudy řeka

Na jednom odlehlém místě u města Most jsem Bílinu pozorovala v červnu, když jsem si o ní povídala s fotografem Ibrou Ibrahimovičem. Rozhovor o řece jsem dopsala až teď a pod čerstvými dojmy z psaní jsem zatoužila se k řece dostat blíž i v Ústí. Každý by měl mít přece možnost navázat hlubší kontakt se svou rodnou řekou, říkala jsem si, když jsem sestupovala z lávky na železničním mostě přes Labe dolů k Bílině. Tentokrát s naprosto konkrétní potřebou se té vody konečně dotknout.

Zamířila jsem k soutoku, ale dunění aut, hlášení nádražního rozhlasu a stovky odpadků, které bych ani za odpoledne nevysbírala, mě odradily od pokusu sblížit se s řekou právě tady. Vypravila jsem se tedy do "zóny, kam se nechodí", proti proudu řeky a podél hlavní silnice, která odvádí auta od Labe do průmyslové zóny za městem a na dálnici.  

Industriální zákoutí mě povětšinou inspirují, ale tady se mi lehce sevřel hrudník. Tohle místo není pro pěší, pomyslela jsem si, byť nad řekou mě vedl podél silnice visutý chodník. Ostatně celá silnice způlky řeku zakrývá a já doufala, že se mi vůbec podaří někde k ní sejít.

Zatím jsem procházela peklem. Kolem mě proudily auta, nad hlavou na železničních mostech duněly vlaky, kolem bezútěšná zákoutí, hluk a špína, koryto řeky zahloubené, hladina nedostupná. V protější stráni pod Větruší bezdomovecký kutloch, vybydlené garáže, odpadky a v místě, kde mi terén úplně vzal řeku z očí, obří billboard s nabídkou odkupu krevní plazmy.

Moje krev proudí tam dole, běží mi hlavou, a já se k ní potřebuju dostat. Přešla jsem násep a objevila sjezd přímo do řeky. Neuvěřitelné, úlevné, očistné.  

O samotě s řekou

Pod betonovou střechou jsem našla stopy po ohništi a na poměry podobných industriálních míst poskrovnu odpadků (jedna láhev od vodky, prázdná tuba od vitamínů a jedna dětská rukavice). Přikývla jsem tomu obrazu. Nebylo ve mně nic, co by cokoliv hodnotilo. Žádné myšlenky, žádné potřeby. Jen smíření a tahle chvíle. Mé vědomí už zcela pročistila kdysi nejšpinavější řeka a její vytrvalý, zurčivý proud. Konečně místo, kde můžu být sama sebou, pomyslím si – já, milovnice malebných pískovcových věží, vodopádů a panenských horských bystřin. 

Do výhledu mi čnělo několik trubek, mostů, trať, vydlážděné stěny umělého koryta. Měla jsem pocit jako v obří umývárně, ale byla jsem konečně na dotek své rodné řeky a pocítila náhlý příval radosti. To místo možná není krásné, ale je vnitřně tiché a harmonické.

Před chvílí jsem prošla peklem, pohladila řeku a jsem šťastná.

Bílina má lidem hodně co nabídnout. Je natolik zasažená a přetvářená lidskou činností, že krásně zrcadlí určité části nás samotných. Ty, které často ani nechceme vidět. Mě u Bíliny zaplavila ohromná důvěra v sílu života. Sice umíme řeku odklidit z cesty do náhradních koryt nebo ji zatrubnit, ale nedokážeme ji zastavit. Ona stejně poteče. A vůbec o tom nemusí přemýšlet. Možná není krásná ani čistá, ale rozhodně je sama sebou. Kdo z nás to o sobě může říct?

Tolik se toho můžeme naučit od našich řek!

Bílina není řekou, ale živoucí událostí. 
Odehrává se tím, že prostě teče.

Na protějším břehu nad mojí hlavou na trati právě oblézají stožáry nějací dělníci v oranžových reflexních oblecích. Zářiví mužíci v šedivém únorovém dni. Po hraně koryta popojdu až pod všechny ty mosty. Vnímám proudění nad sebou i pod sebou, ale sama stojím nehybná ve svém středu. Z posprejované stěny pod visutým mostem ční železný hák. Tady bych mohla zavěsit nějaký svatý obrázek, pomyslím si. Líbí se mi představa, že tu sedím u ohně, hledím střídavě do plamenů a do proudu řeky a se zářivým obrazem nad hlavou se nořím do nebe nad korytem.

Cítím potřebu tomuto místu nějaký obraz namalovat a darovat. Vnímám ho jako svým způsobem posvátné. Není krásné ani přírodní, ale je dostupné a působí. A tak bych ho ráda vysvětila alespoň symbolicky obrazem. 

Je dost možné, že na místě vydrží jenom den a pak ho někdo odnese nebo zničí. Ale i kdyby vzápětí zmizel, to místo samotné nezmizí. A bude tam dál proudit spolu s Bílinou až do Labe.

Chcete-li se zúčastnit instalace obrazu pro Bílinu, ozvěte se mi, dám vám vědět, až se tam vypravím.