Na lavičce

My dva, dobře umístěná lavička a krajina

Stejně jako nejhlubší nádech začíná úplným výdechem, tak i hluboký ponor do krajiny může začít obyčejným zastavením se.

Třeba na lavičce před domem.

Tady se potkáme.

Uvařím čaj nebo přinesu kávu v termosce.

O zbytek se postará čas a krajina.

Lavička jako cíl

Na výpravách do krajin se mi mnohokrát potvrdilo, že není vůbec důležité, kam se vypravím, ani jak dlouhou dobu venku strávím. Krátké ponory do krajiny za městem mě často uspokojily víc než pečlivě připravované výpravy do daleka. Čím víc plánuji, tím víc očekávám. A to mě pak odvádí od prostého prožívání krajiny v té podobě, v jaké se mi právě ukazuje. Když nic neočekávám, nikdy nejsem zklamaná. A příroda má alespoň šanci mě překvapit, zaskočit nebo dokonce "vytrhnout" z běžné úrovně vědomí. Možná proto mé první hluboké prožívání krajiny probíhalo na lavičce v lesíku kousek od našeho paneláku, kam se dodnes pravidelně odbíhám nadechnout čerstvého vzduchu a živé krajiny.

Důležitější než vybrat to správné místo je naladit se na prožívání krajiny. Jakmile mu to dovolíme, může nás oslovit jakékoliv místo. Nechme se překvapit, jak hluboké spojení můžeme s přírodou navázat při obyčejném posezení na dobře umístěné lavičce.

Společné posezení

Pokud cítíte, že by vás z nějakého důvodu mohlo společné posezení na nějaké vhodně umístěné lavičce obohatit, neváhejte se mi ozvat. Nejsnáze mě zastihnete v Praze, ale toulám se různým krajinami a ráda poznám i vaši oblíbenou lavičku. Můžeme se na ní jen tak zaposlouchat do větru a na jeho křídlech se ponořit do krajiny tak, jak se nám právě sama dá.