Moje cesta

Za svoji úplně první srdeční krajinu považuji postindustriální planinu pod Krušnými horami – pěkně zarámovanou oknem panelákového bytu na okraji rodného Ústí nad Labem. Podobně jako si dnes vybírám krajiny, do kterých se ponořím, kdysi jsem si vybírala okna, za kterými chci žít. Potřebovala jsem svoji krajinu především vidět a kontaktovala se s ní převážně očima přes sklo. V té době jsem byla víc pokojová květina než divoká rostlina. 

Situace se radikálně proměnila ve chvíli, kdy jsem coby kulturní a sociální antropoložka v zácviku vyrazila do terénu. Mapovala jsem člověkem přetvářenou důlní krajinu Severočeské hnědouhelné pánve a objevila obrovské a v té době ještě nehotové jezero, do kterého před mýma očima sjížděly holé svahy výsypek z někdejšího velkolomu Chabařovice.

Tahle živá země, kterou člověk organizoval do pravých úhlů, mnou pohnula. A hýbá mnou dodnes, kdy už se jezero Milada otevřelo veřejnosti a prochází mnoha proměnami. V tu chvíli jsem ještě netušila, že jsem právě našla svoje místo. Pamatuji si směs okouzlení, ohromení a fascinace, ale i rozhořčení, úzkosti a strachu. Mraky se v ten den honily na nebi nad mojí hlavou i na nehybné vodní hladině pod mýma nohama – až v určitém bodě splynuly s kouřem z trmické teplárny, jejíž komíny se od té doby staly majákem mých četných cest na sever.  

Tahle islandská krajina dalekých horizontů se v následujících letech stala mou nejbližší přítelkyní. Díky ní jsem si uvědomila, že se umím daleko snáz otevírat krajinám, zákoutím a místům než druhým lidem. A Milada mi tuhle otevřenost oplácela. Navzdory všudypřítomnému hluku z dálnice jsem tu našla svoje vnitřní ticho, a zjistila, že právě tady je možné plavat za jasné úplňkové noci vstříc měsíci a zažívat vlastní nekonečno.

Navíc mě jezero inspirovalo k četným výpravám do oblastí na okraji běžného zájmu, čímž se přede mnou objevil úplně nový svět nesamozřejmých krajin, které se hluboce otiskly do mé duše. Pokojová květina ve mně se tu napila živé vody, dotkla se svých divokých kořenů a vykročila do světa za zdmi všech bytů a kanceláří. Dnes mě najdete spíš venku než uvnitř.  

K lásce k hlubokým vodám zatopených lomů se u mě přidala i fascinace pískovcovými skalními věžemi. Lezla jsem nahoru stejně vášnivě, jako se dnes spouštím dolů, do hlubokých roklí a temných lesů. A ze všech těch výprav mi zůstávaly prožitky hlubokých setkání s více než lidským světem: se světem krajiny, zvířat i rostlin, ale i živlů, nebeských těles a všudypřítomných odpadků.

Po rodičovské dovolené mě pak zaskočila představa, že bych se měla vrátit k práci "uvnitř" nějaké budovy. Věděla jsem, že moje místo je venku, jen jsem ještě nedokázala uchopit, co tam vlastně mám dělat. Pro začátek jsem začala sbírat odpadky a zbytek pracovní doby v mé lesní kanceláři jsem fascinovaně pozorovala dění kolem sebe. Příroda se pro mě stala velkým jevištěm. Avšak postupně jsem od prostého pozorování přešla do aktivního prožívání přírodních procesů. A všechna naše vzájemná setkání jsem si začala zaznamenávat. Nejdříve slovy, později i kresbami. Moje ruka sice není školená, ale jakmile se snaží zachytit neopakovatelnost přítomného okamžiku v krajině, moje mysl se ztiší a propojení s přírodou se prohloubí. Přicházejí vhledy, nepopsatelná vnitřní radost a pocit, že není lepší místo, na kterém bych teď mohla být ani smysluplnější činnost, kterou bych teď mohla dělat. A je přitom jedno, jestli právě sedím v hlubokých lesích národního parku nebo pod javorem v lesíku na našem pražském sídlišti.

Následující rok jsem tak strávila v úzkém sepětí s krajinami. Učila jsem se od živých i mrtvých stromů, prodlévala v tichu a bezčasí neprostupných roklí, naučila se zlézat strmé srázy, nocovat ve skalách a pozorovat hvězdy. A navázala jsem hlubších kontakt s několika místy a rostlinami, se kterými si od té doby chodím vypít kávu a vyměňovat inspiraci.  

Z krajiny jsem vždy odcházela s pocitem, že jsem dostala obrovský dar, který ale nepatří jenom mně. A tak vyvstala potřeba tyto prožitky sdílet a nějak podpořit další lidi na cestě do jejich krajin – třeba pohlednicí, obrazem nebo inspirativním rozhovorem, případně i osobním setkáním na nějaké dobře umístěné lavičce nebo společným ztišením v krajině.

Zároveň vnímám i potřebu konkrétních míst, aby je někdo doopravdy uviděl. Potkal se s nimi a zakusil jejich jedinečnost, třebaže leží na nějakém hluchém místě v průmyslové zóně u dálnice. Každé místo má své osobité kouzlo. Nemusí být líbivé a přesto působí. Možná nese nějaký vzkaz. Každopádně čeká na vnímavého člověka, který se bude ochotný otevřít opravdovému setkání. Pak se totiž vystavuje možnosti, že ho to místo promění. A tady pro mě začíná ta pravá poezie života. Ekologie, která nepřichází z všudypřítomných alarmujících zvěstí o stavu planety, ale přímo ze samého nitra našeho srdce. A neprojevuje se jako aktivismus nebo nový dogmatismus ale coby klidné a laskavé vědomí.  

"Příroda nás může dovést do sféry ticha. To je dar, jejž vám příroda nabízí. Spojíte-li se s ní ve sféře ticha, naplní se vaším vědomím. To je váš dar přírodě. Skrze vás si příroda uvědomí sama sebe. Proto na vás čeká už miliony let." 

Eckhart Tolle, Ticho promlouvá 

A ještě za něco vděčím krajinám. Od té doby, co jsem blíž přírodě, mám blíž i k lidem. Lidské procesy teď totiž vnímám mnohem víc jako ty přírodní – a proto už se jich tolik nebojím. V konečném důsledku nejsme od přírody nijak odděleni. Moje cesta do krajin se tak zároveň stala i cestou k lidem, a skrze to především k sobě samé.